2. neděle adventní

Připravte se na Vánoce také pomocí tradiční brožury s texty na každý den Adventu.

Mt 3,1-12
V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: "Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království." Jan byl totiž ten, o němž řekl prorok Izaiáš: "Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!" Jan měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás, živil se kobylkami a medem divokých včel. Tehdy vycházel k němu Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy. Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: "Zmijí plemeno, kdo vám ukázal, jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení. Nemyslete si, že můžete říkat: »Naším otcem je Abrahám!«, neboť vám říkám: Bůh může oživit tyhle kameny a Abrahámovi z nich udělat děti. Sekera je už přiložena ke kořenu stromů; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Já vás sice křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu a pročistí (obilí) na svém mlatě. Pšenici uloží na sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným."

Každý člověk na svém místě a v daných okolnostech má povolání, které mu dal Bůh. 

Jan Křtitel je hlas zvěstující Ježíše. To je jeho poslání, jeho život, jeho osobnost. Celé jeho bytí je určeno Ježíšem. Stejně by to mělo být i v našem životě. Ohlašovatel i dnes ukazuje cestu, po které musíme kráčet. Nepochybně nejsme jenom ohlašovatelé, ale jsme i svědky Ježíše. S milostí křtu jsme dostali čestný úkol vyznávat slovem a skutkem víru v Ježíše Krista. Naše odpovědnost je veliká: být Kristovým svědkem. Musíme jednat tak, aby o nás mohli říci: to je křesťan, protože v něm není nenávist, má pochopení pro druhé, je obětavý, mírumilovný, dokáže milovat. V první řadě naše rodina, přátelé, kolegové, lidé, se kterými se setkáváme, musí mít užitek z naší lásky k Pánu. Přibližujeme k Bohu ty, kteří jsou okolo nás? Jsme příkladem při vykonávání naší práce, v rodině, v našich společenských vztazích? Mluvíme o Pánu se svými kolegy z práce nebo ze studia? 

Dříve než se Jan vydal hlásat obrácení a pokání ostatním, začal tento stav obrácení uskutečňovat u sebe. Než začal "volat" v poušti, začal "žít" v tichosti pouště; připravoval cesty Páně uvnitř sebe a vyrovnával mu stezky ke svému srdci. Svým životem i slovem neochvějně zvěstoval: Bůh je věrný, a proto nám přichází vstříc. Je zde, chce změnit náš život. 

Jako Bohem povolaný prorok volá všechny lidi na poušť, na místo zkoušek a setkání, nevěrnosti i obnovené důvěry, aby i dnešní lidé mohli prožít zkušenost s Bohem. Bůh nás k sobě přitahuje svým slovem, vzbuzuje v nás touhu po novém, lepším životě a umožňuje nám, abychom opravdu změnili své jednání. Chce, abychom mu odevzdali všechno, co jsme, a tak mohli opravdu změnit své smýšlení i svůj život. Kéž naplní naše srdce radostí a odvahou, abychom se mohli stát jeho předchůdci v dnešním světě. 

Pondělí po 2. neděli adventní

(5. 12. 2022)

Lk 5,17-26
Když jednoho dne Ježíš učil, seděli kolem farizeové a učitelé Zákona, kteří přišli ze všech možných míst v Galileji i v Judsku a z Jeruzaléma. Moc Páně v něm působila, aby uzdravoval. Tu přinášeli muži na lehátku člověka, který byl ochrnutý, a pokoušeli se ho vnést dovnitř a položit před něj. Když ho pro zástup lidí neměli kudy pronést, vystoupili na střechu, a otvorem ve stropě ho i s lehátkem spustili doprostřed před samého Ježíše. Když viděl jejich víru, řekl: "Člověče, odpouštějí se ti hříchy!" Učitelé Zákona a farizeové začali uvažovat: "Co je to za člověka? Dopouští se rouhání! Hříchy přece může odpouštět jenom sám Bůh." Ježíš však poznal jejich myšlenky a řekl jim: "O čem to v srdci uvažujete? Co je snadnější - říci: »Odpouštějí se ti hříchy«, nebo říci: »Vstaň a choď«? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy" - řekl ochrnutému: "Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!" A on před nimi hned vstal, vzal to, na čem ležel, šel domů a velebil Boha. Všechny pojal úžas a velebili Boha. Byli plní bázně a říkali: "Dnes jsme viděli něco podivuhodného!"

Prorok Izaiáš přináší obrazy plné naděje a radosti: vykvete poušť, na stepi vyprýští vody, potoky na poušti. Izaiáš prorokuje kvalitativní změnu, přechod od nedostatku k hojnosti, od touhy k jejímu naplnění. 

S nedostatkem a touhou po lepším zítřku se potýkáme nejen v soukromém životě. Jakožto pracovníkům pomáhajících profesí tíha strádajících lidí na nás doléhá denně. Sdílíme jejich nedostatek financí, ztrátu práce nebo bydlení, zdravotní omezení, rodinné konflikty apod. 

Mnohé problémy jsou komplikované a jejích řešení chce čas. Časem nás může ovládnout netrpělivost a rezignace, nebo pokušení stáhnout se do ulity pesimizmu a nedůvěry. 

I Izraelité ztratili veškerou naději. Dlouhé otroctví v Babylóně oslabilo jejich ducha. Izaiáš je přesto vybízí k naději: "Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte! Malomyslným řekněte: Vzmužte se, nebojte se!" Ví, že třeba začít od obnovy ducha. Pak se najdou i nevyužité fyzické zdroje. 

Jednání "v naději proti naději" vidíme i v dnešním evangeliu u přátel ochrnutého. Když Ježíš viděl jejich víru a vynalézavost, zázračně zasáhl, až všech pojal úžas. 

Bůh se ve své velkodušnosti nenechá zahanbit. Žádá od nás "jen" spolupráci a důvěru, zejména když nás něco přesahuje.
Jako věřící neztrácejme naději. Věříme, že tam, kde člověk končí, Bůh teprve začíná. Vždyť kdo z nás může jinému odpustit hříchy nebo uzdravit ochrnutého? 

A tak při našem poslání pomáhat druhým nezapomínejme na každodenní modlitbu a nezlehčujme její význam! 

Sv. Ignác z Loyoly nám dává praktickou radu: "Pracujte, jako by všechno záviselo jenom na vás samých, ale modlete se, jako by všechno záviselo jenom na Bohu." 

Ať se v našem profesním i soukromém životě spojí lidské zdroje s Boží mocí a vyprahlá pouštní místa našeho života se zazelenají radostí a hojností Božího požehnání. 

Blanka Krajčíková

xxx

Vyslyš, Bože, naše pokorné modlitby a naše úsilí o vnitřní opravdovost a čistotu provázej svým požehnáním, abychom se dobře připravili na slavnost narození tvého Syna. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. (Vstupní modlitba)

Úterý po 2. neděli adventní 

(6. 12. 2022)

Mt 18,12-14
Ježíš řekl svým učedníkům: "Co myslíte? Když má někdo sto ovcí a jedna z nich se zatoulá, nenechá těch devětadevadesát na horách a nepůjde hledat tu zatoulanou? A když se mu podaří ji nalézt, amen, pravím vám: má z ní větší radost než z těch devětadevadesáti, které se nezatoulaly. Stejně tak nechce váš nebeský Otec, aby zahynul jediný z těchto nepatrných."

Kdo z nás nemá radost, když má dobré přátele? Přátele, o které se může opřít, které může kdykoliv požádat o pomoc. Přátele, kteří jsou nablízku i v okamžiku, kdy se cítíme ztraceni. Věřím, že takové přátele máme. A zcela jistě máme všichni Ježíše. Přítele, pro kterého jsme osobně nesmírně důležití, zvláště v případě, když se nám nedaří, když zabloudíme nebo sejdeme z cesty. Právě tehdy nás intenzivně hledá jako dobrý pastýř své ovce. 

Obraz Dobrého pastýře je jedním z nejvíce působivých obrazů Boha. I pro mě osobně. Poznávám, že Bůh o každého z nás s láskou pečuje a chrání nás před zlem. Denně zažíváme, jak se k nám Bůh sklání zvláště ve chvílích, když je s námi zle. 

Naše společenství, které by mělo být věrným obrazem Boha, by mělo mít ochotu přijmout druhé, i ty nejmenší, a hledat ty, kteří jsou ztraceni. Když jsem před více než rokem nastoupil svou duchovní službu v Charitě, byl jsem svědkem toho, jak náročná je práce mých spolupracovníků. Obětavě den co den pečují o ty nejpotřebnější, často o ty, kteří už nemají naději. Přesto nelitují času a sil takovým lidem pomáhat. Někdy utěšují jejich bolesti, jindy třeba jen vyslechnou, dají útěchu. Starají se o ty, kteří jsou v očích společnosti "ztracení". Nesou tíhu jejich mnohdy zoufalého stavu na svých ramenou. 

Všichni, a my křesťané zvláště, jsme povoláni k tomu, abychom lidem ukazovali tvář milosrdného Otce tím, že se sami postaráme o ty, kteří jsou v těžkostech, ztratili víru nebo naději. Je naším úkolem druhé těšit. Posilou nám může být vědomí, že zdrojem naší pomoci a pravé útěchy je Bůh. Proto je pro nás důležité napojení na Ježíše a je pro nás důležité společenství - církev. Když se člověk vzdálí nebo se ztratí, chybí mu pastýř a chybí mu i ti ostatní. A jak je pak osvobozující, když dostane milost vrátit se mezi své...

Michal Nesvadba

xxx

Bože, tys poslal svého Syna, aby přinesl spásu všem končinám země; očisti naše srdce, abychom s radostí očekávali a znovu prožívali slavný den narození našeho Spasitele. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. (Vstupní modlitba)

Středa po 2. neděli adventní

(7. 12. 2022)

Mt 11,28-30
Ježíš se ujal slova a řekl: "Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží."

Často si nad něčím zoufáme, máme strach z toho, že něco nezvládneme udělat, protože nám docházejí síly. Že nestihneme dojít na dohodnutou schůzku, za někým se stavit, někoho navštívit. Nemáme sílu druhého potěšit, protože sami jsme unavení a přepracovaní. Nemáme čas na své děti, třeba jen tak s nimi pohovořit a vyjádřit jim lásku. Nemáme čas a životní energii navazovat přátelství, nemáme čas se zamilovat, prožít lásku. Zdá se nám, že je život těžký a složitý a že té radosti ze života je málo a převládají jen každodenní povinnosti a problémy.

... Anebo můžeme uslyšet povzbuzení a pozvání: "Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinout." Je to pozvání k následování, vyjádřené velmi osobně. Odměnou je odpočinutí v láskyplné Ježíšově náruči. Touto jedinou větou zve Ježíš člověka přímo k sobě. A pokračuje a nabízí své učení, mírně a laskavě, s pokorou a přátelstvím se sklání k druhému člověku. A těm, kdo přijmou jeho učení, Ježíš slibuje hluboký vnitřní pokoj. Ježíšovo učení, evangelium, netíží, je příjemné a lehké. Je to skutečné prožívání lásky k sobě i druhému člověku, je to místo, kde najdeme tolik potřebnou životní energii.

Robert Otruba

xxx

 Všemohoucí Bože, ty nám přikazuješ, abychom připravili cestu našemu Spasiteli; posiluj všechny, kdo toužebně očekávají jeho příchod, aby je nepřemohla únava a duchovní malátnost. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. (Vstupní modlitba)

Čtvrtek po 2. neděli adventní

(8. 12. 2022)

Lk 1,26-38
Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: "Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!" Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce." Maria řekla andělovi: "Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám." Anděl jí odpověděl: "Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného." Maria řekla: "Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova." A anděl od ní odešel.

Evangelium nás uvádí do dialogu Boha a člověka, a to prostřednictvím toho, kdo je poslán. Iniciativa je na straně Boží, a to může člověka zaskočit a možná i vylekat. Úryvek nás přivádí k otázce: Kdo může být poslem od Boha? Může být poselstvím pro nás určitá událost či setkání? Jak reagovat v případě, že nás tato skutečnost vyhodí z navyklých kolejí či našich omezení? V tento okamžik potřebujeme kromě jiného něco podstatné - milost pomáhající a posvěcující, tedy nezasloužený Boží dar. 

Co udělat, abychom byli schopni Boží dar přijmout a zároveň odpovědět na poselství, se kterým jsme konfrontováni? Srdce Panny Marie je neposkvrněné. Svěřme i očistu našeho srdce její přímluvě a pomoci. 

I Panna Maria se ptá: "Jak se to stane, jak se naplní poselství přesahující lidskou zkušenost a navyklý způsob uvažování?" Přichází odpověď, která vyžaduje pokoru, důvěru, dar rozlišování a být k dispozici. Nepřehlédněme druhou část odpovědi Panny Marie andělovi: "...ať se mi stane podle tvého slova." Nestačí pouze zachytit Boží poselství a pak si vše dělat po svém, ale odevzdat i svoji vůli Boží prozřetelnosti. Ani jedno není snadné. 

Je výroční den posvěcení hospice v Červeném Kostelci (1995) a Domova sv. Josefa v Žirči (2001). Na příbězích obou lze sledovat Boží velkorysost přesahující naše malé lidské plány, i to, že Bůh si umí poradit s našimi nedostatky. 

To jsou události vnější. Skutečnosti, které nejsou na první pohled viditelné, jsou o to důležitější v dialogu Boha a člověka. Dovolte ve zkratce příběh z Hospice Anežky České: 

87letá pacientka byla přijata do hospice. V mládí byla pokřtěná, ale víru nepraktikovala, i když s Bohem ve svém životě určitým způsobem počítala. Jedno z jejich dětí přijalo v dospělosti křest a žilo s celou rodinou křesťanským životem. Přes 40 let se celá rodina modlila, aby se jejich maminka a babička více přiblížila k Bohu. Paní nejprve v hospici nabídku svátostí odmítala. Nechtěli maminku k ničemu nutit. Stále však pokračovali v modlitbě. Nakonec se všichni najednou začali za babičku modlit novénu k Božímu milosrdenství a vnučka babičce darovala medailku neposkvrněného početí Panny Marie. Osmý den novény babička přijala návštěvu kněze i nabídku svátosti smíření a pomazání nemocných. Následně při mši svaté přijala eucharistii - v den svátku sv. Moniky - maminky sv. Augustina. 

Ona prožívala obrácený příběh - jako matka se modlila se za svého syna. Nikdo z rodiny pacientky si dlouhá léta neuměl představit "jak se to stane". Důvěřovali však v Boží milosrdenství.

Miroslav Wajsar

xxx

Bože, tys uchránil Pannu Marii od dědičné viny, aby byla důstojným příbytkem tvého Syna, a pro jeho budoucí zásluhy jsi ji už od počátku zahrnul svou milostí; na její přímluvu pomáhej i nám, ať čistí dojdeme k tobě. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. (Vstupní modlitba)

Pátek po 2. neděli adventní

(9. 12. 2022)

Mt 11,16-19
Ježíš řekl zástupům: "Ke komu přirovnám toto pokolení? Je jako děti, které sedí na tržišti a volají na své druhy: »Hráli jsme vám, a vy jste netancovali, naříkali jsme, a vy jste neplakali.« Přišel Jan, nejedl a nepil, a říkají: »Je blázen.« Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkají: »Je to žrout a pijan, přítel celníků a hříšníků.« Ale přece moudrost se ospravedlní svými skutky."

Když se řekne Advent, asi většina lidí tuší, že je to něco, co souvisí s Vánocemi. Že slovo Advent znamená přicházení nebo příchod už ví jen ti, kteří se o téma Vánoc blíže zajímají. Ale napadlo vás někdy, proč vlastě hovoříme o přicházení? Čí příchod? Kdo jde kam a ke komu? Říkáme často, že čas běží, čas se přiblížil, čas nadešel. Takže snad ten čas sám o sobě spěje k Vánocům a my jsme jím jen nechtěně vlečeni? Jiná možnost je, že jaksi naše pozornost a přemýšlení by měly směřovat do Betléma. Alespoň v duchu přijít a poklonit se narozenému Ježíši, tak jako to udělali pastýři, a dokonce mágové z dalekých zemí. Nebo možná, myslí si jiní, je to sám Ježíš, co přichází za námi sem na Zem, když už se na to nemůže dívat, jak si sami se sebou nevíme rady. Prostě musí přijít a zachránit co se dá. Nakonec i z wikipedie se dozvíme, že jde o radostné očekávání příchodu Spasitele. Ale což takhle varianta, že bychom v době Adventu mohli přicházet sami k sobě? Že je to nějaké absurdní? Sami k sobě to přece máme na skok. Nemusíme ani vstát ze židle. Nebo se tím snad míní nějaké rozdvojení osobnosti? 

Jakkoliv se to zdá divné, cesta sama k sobě je někdy záležitostí pěkně dlouhého času, který nás často vede roklinami nesnází, přes křoviska trápení a přes hory hloupostí nebo nás máchá v tůni sebestředných představ o vlastní důležitosti. Že někdo "přišel k sobě" se také užívá k popisu situace, kdy se dotyčný probral z bezvědomí. Ze situace, kdy byl mimo sebe do běžného vnímání. 

Co nebo kdo nás ale přivádí k sobě? Co nebo kdo nás uvádí na cestu z "bezvědomí" k "vědomí"? Sami na tu změnu rozhodně nestačíme. Podle Matouše jsme totiž pokolením trhu, který nás vtahuje jako nenasytný vír. 

Já dám tobě a ty dáš mě. Vždycky něco za něco. Jasná smlouva a směna. Když zahraju, druzí by měli tancovat, když budu naříkat, druzí by přeci měli úpět se mnou. Jsme jako děti, spoutáni očekáváním ocenění a odezvy od druhých lidí, kteří nám mají potvrdit představu naší důležitosti. Znova a znova se točíme v kruhu a zběsile běháme za vlastním stínem, a přitom si ani nevšimneme, že se nám nablízku trpělivě nabízí ruka průvodce, který zná pro nás tu nejlepší cestu. Stačí si jen všimnout, uchopit a společně vykročit na cestu do Betléma. K novému stvoření a novému zrození. To společné adventní přicházení nás zbaví mnoha zátěží a závislostí a dá nám šanci "přijít k sobě" a chuť v plnosti znovu projevit svůj život a svá obdarování a využít je ke službě blízkým, pro naši radost a k oslavě Stvořitele života i Ježíše Krista, který byl za nás právě pro naši pýchu, sobectví a zlobu přibitý na kříž. 

Ivana Blehová

xxx

Vyslyš, Bože, naše prosby a dej nám sílu, abychom s neúnavnou bdělostí očekávali slavný příchod tvého jednorozeného Syna a spěchali mu vstříc s vírou a láskou. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. (Vstupní modlitba)

Sobota po 2. neděli adventní

(10. 12. 2022)

Mt 17,10-13
Když sestupovali z hory, zeptali se učedníci Ježíše: "Pročpak učitelé Zákona říkají, že napřed musí přijít Eliáš?" Odpověděl: "Eliáš jistě přijde a obnoví všechno. Ale říkám vám: Eliáš už přišel, ale nepoznali ho a udělali s ním, co chtěli. Tak i Syn člověka bude od nich trpět." Tehdy učedníci pochopili, že jim mluvil o Janu Křtiteli.

Někteří lidé se domnívají, že mají ve svém životě spoustu času, aby stihli to, co chtějí. Odkládají tak různé věci s omluvou, že není vhodná doba, teď se to nehodí. Uděláme to, až děti vyrostou, až budeme mít naspořeny peníze apod. Je to jako, když hudebníci před koncertem neustále ladí, aby pak koncert byl perfektní, ale ten díky tomu nezačíná a nezačíná. Protože nikdo nevíme, jaký čas je nám vyměřen, může se tak stát, že ten očekávaný koncert vlastně ani nikdy nezačne. Musí být ten připravovaný koncert opravdu tak úžasný? Nestačil by skromnější, a co jich udělat více krátkých, možná i trochu nedokonalých s několika falešnými tóny? 

Letos bychom s pohledem na celosvětové dění mohli říci, že žijeme v době plné konfliktů. Každý to denně zažíváme - stačí, že soused seká zahradu zrovna, když já přijdu z práce; že mě předběhli ve frontě v obchodě apod. Za naši organizaci však můžeme říci, že dojde-li na nějakou velkou katastrofu - válečný konflikt na Ukrajině, povodně, pandemie, vzedme se tak neuvěřitelná vlna pomoci, že nás její rozsah a rychlost vždy znovu překvapí. Lidé volají či rovnou nosí potřeby, jídlo, drogérii a nabízejí pomoc. Když toto dokážeme v době krize, zkusme i na ty každodenní křivdy nahlížet s pochopením. Za život se nám stane mnoho bezpráví, zkuste však takové situace brát s větším nadhledem. Když si dokážeme pomoci v mimořádných situacích, proč ne každý den? Budeme-li v každodenních situacích k sobě tolerantnější, pak nebudou ani vznikat ty veliké globální konflikty. 

Velké úsilí nás to stát nebude. Stačí být jen trochu tolerantnější, nabídnout pomoc s těžkým nákupem, přispět třeba jen pouhou korunu do nějaké sbírky či se jen usmát na někoho na ulici. Takový nezištný úsměv od někoho, kdo nás potká ráno při cestě do práce, rozzáří celý den.

Marek Špelda

xxx

Všemohoucí Bože, kéž v našich srdcích vzejde světlo tvé slávy, a až příchod tvého jednorozeného Syna zapudí všechny temnoty noci, ať se ukáže, že jsme synové světla. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. (Vstupní modlitba)

Štítky: Advent